Monika Havlíčková

Dnes 12.3.2008 proběhla vernisáž výstavy plastik Moniky Havlíčkové s názvem “Anděl”.

Jistě jste si hned při příchodu všimli, že se dnes nacházíme ve výjimečném prostředí. Nic tady nesvítí, nebliká, nehýbe se ani nekomunikuje prostřednictvím digitálních technologií, jak je dnes v aktuálním uměleckém provozu běžné. Naopak, jako bychom se zastavili ve věčnosti. Skrze díla, umístěná v tomto prostoru, k nám promlouvá dávno zasutý archaický svět, v němž jsou sochy – bytosti – obdařené symbolickým významem. Takovou schopnost však mohou získat jedině za cenu umělcova podstoupení až urputného zápasu s hmotou, již ozvláštňuje spiritualitou teprve jedinečné umělecké gesto.

Určujícím znamením celého prostředí je postava anděla, který je v judaistické, křesťanské i islámské duchovní tradici považován za ochránce tvorů, zejména však lidí, na cestě k bohu. Je také označován za posla mezi bohem a lidmi.

Jednu takovou ochranitelskou bytost zhmotnila ve svém díle sochařka Monika Havlíčková. Stříbrná figura se lehce vznáší nad zemí a shlíží na své okolí zabydlené dalšími sochami. Jejími partnery jsou figury tanečnice a zlatostříbrného koně v životní velikosti. Pak jsou tu ještě malé voskové modely, jakoby se vynořivší z dávných časů, litinová socha Hermafrodita a soubor naléhavých kreseb na rudém podkladě, v nichž se prvotně formuje idea sochy i postupné hledání jejího tvaru. Prostorovou křižovatku však ovládá především rozpínavé, až bolestně tělesné torzo zraněného koně s jezdcem.

Autorka nám tu tak na poměrně malém prostoru a ve zhuštěné podobě podává výmluvnou sumu svého díla, které se zcela záměrně proti proudu staletí odvolává k renesanční a antické tradici. Vymyká se ze světa banálních aktualit a hledá hluboký smysl figurální sochařské reprezentace jako takové, jejímž prostřednictvím se sděluje to podstatné o humanistickém rozměru pozemské existence. Jistě mi dáte za pravdu, že je až udivující, jak může být tato starobylá tradice, zakotvená v základních kamenech evropského sochařství – v symbolickém aktu, ve figuře koně a v jezdeckém pomníku – dodnes živoucí. Ta životnost se však nezískává zadarmo. Sochařka si často sahá na dno svých sil. Tanečnice, objímající tělo pomyslného partnera, inspirovaná živými sousošími baletního mága Jiřího Kyliána, se jako motýl vylíhla ze své formy teprve těsně před výstavou. To převtělení si vyžádalo extrémní výkon. Sochařčina díla dlouho uzrávají v jejích představách. Jak sama říká, tak například idea jezdce na koni, prověřená antikou a renesancí, ji pronásleduje od samých počátků její umělecké dráhy. Nezajímá ji figura koně o sobě, ale ve vztahu k člověku, tedy jako prvek tvořící dějiny a kulturu. Utkvělou představu jezdců ostatně dokládá i zde přítomná barevná kresba. Spirituální a přece tělesná figura anděla, nadaná symbolickou imaginací, se postupně zrodila ze série pozemských soch, vydobytých zaujatým studiem uměleckých vzorů a náročnou prací se sochařskou hmotou. To vše pak pochází z kreseb, které, jak je u dobrých sochařů zvykem, suverénně budují základní konstrukci trojrozměrných figur, které se teprve postupně obalují tkáněmi. Monika Havlíčková je skvělou modelérkou. Jedině tak je možné udržet v duchu nadčasového klasicismu – nikoliv však akademismu – onu harmonickou rovnováhu mezi tvarem, povýšeným do roviny obecného, a živoucím povrchem, odkazujícím ke konkrétnímu.

Vraťme se však ještě na závěr k figuře anděla, která udává tón naší dnešní výstavě. Právě tato bytost umožňuje dle tradice vést dialog spirituálního světa s pozemským. Symbolizuje nám tak mimo jiné i obecnou roli umění hodného tohoto označení, jemuž bývala připisována schopnost sdělovat lidem vyšší ideje, přesahující jejich každodenní rozměr. Myslím, že v případě díla Moniky Havlíčkové není o této roli žádných pochyb.

Text PhDr. Alena Potůčková