Grafické techniky

Grafické techniky představují způsob, který umožňuje umělci vytvořit početně omezený soubor originálních uměleckých děl.

Nejde přitom o reprodukci, všechna díla jsou originál, neexistuje totiž žádná předloha, kterou by grafické techniky rozmnožovaly, ale pouze tisková matrice, kterou umělec vytvoří, aby mohl jejím prostřednictvím tisknout.

První grafiky se objevily patrně v Číně, kde od 6. století vznikaly dřevořezy užívané především k náboženským účelům. Technika dřevořezu a dřevorytu se dál rozvíjela i v Evropě, postupně se za ni však hledaly náhrady, které by umožnily jemnější grafickou práci.

Grafické techniky se tak od sebe v různých technických aspektech liší, hovoří se proto o tisku z výšky, tisku z hloubky a tisku z plochy. Tisk z výšky je nejstarší grafickou technikou, umělec při ní používá štoček z materiálu, který mu umožňuje pomocí dlát a rýtek odebírat hmotu. Tisk z výšky totiž spočívá v tom, že se barva nanáší na nejvyšší body štočku podobně, jako je tomu u klasických razítek. Umělec tak odebírá materiál štočku tak, aby na jeho povrchu zůstaly jen plochy a linie, které se přeje otisknout. Tisk se potom provádí pomocí knihařského lisu nebo válečku, který se přejede papír přiložený na štoček, speciální tiskařský lis není třeba. Výhodou tisku z výšky je, že se štoček rychle neopotřebuje. Mezi nejčastější techniky tisku z výšky patří dřevořez, dřevoryt nebo linoryt.
U tisku z hloubky se naopak barva vlévá do níže položených ploch štočku a na papír se přenáší velkým tlakem. Tisk z hloubky nabízí možnosti mnohem jemnější kresby, umělec při něm leptá nebo ryje destičky, které bývají vyráběny ze zinku, oceli, mědi nebo hliníku, kvůli velkému tlaku, který je potřeba k tisku, mají ale štočky velmi omezenou životnost. Mezi nejčastější techniky tisku z hloubky patří rytiny, lepty, suché jehly, mezzotiny, dále akvantina a oceloryt.
Typickou technikou tisku z plochy je litografie, kterou na konci 18. století vynalezl Alois Senefelder. Tiskový štoček nemá hloubku, celá plocha je na stejné úrovni. Důležité však je, že se využívá speciální druh vápence, který se jemně leští, a na jeho povrch se přenáší kresba tuší; místa pokrytá tuší, jsou mastná a přijímají tiskovou barvu stejné povahy, naproti tomu místa, která tisknout nemají, se pokrývají vodou, aby barvu nepřijímala. Kresba na kamenném štočku je tak zrcadlově obrácená. Dříve běžná technika ilustrací se dnes užívá především pro volnou grafickou tvorbu.

Grafické práce se však odlišují také na základě účelu, k němuž byly vytvořeny. Dnes nejběžnější je volná grafika, která má blízko k volné tvorbě malířské, protože vzniká bez konkrétního zadání, na základě potřeb a přání autora. Užitá grafika vzniká s konkrétním praktickým účelem, používá se například na ex libris, novoroční přání, knižní ilustrace. V těchto případech je však často nahrazována polygrafickými tisky. Reprodukční grafika hrála významnou roli v době před vynálezem fotografie, používala se k rozmnožování uměleckých děl, ale i dokumentačním účelům.