Gutfreund Otto

Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u J. Drahoňovského a v letech 1909-10 na pařížské soukromé výtvarné škole Grande ChaumiŹre u Antoina Bourdella. Patřil do Skupiny výtvarných umělců od samého počátku (1911). Za války se angažoval v protirakouském odboji, byl příslušníkem dobrovolnické skupiny Nazdar, s níž od listopadu 1914 zasáhl do bojů v Alsasku, u Arrasu a Remeše. Pak byl však uvězněn za domnělý pokus vytvořit samostatné česko-slovenské vojsko ve Francii. Po skončení 1. světové války vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes (1920). Roku 1926 byl jmenován profesorem Uměleckoprůmyslové školy v Praze, na speciálce dekorativní plastiky. Počáteční Gutfreundova díla, pomineme-li školní práce vzniklé pod vlivem secese, měla spíše expresívní charakter, který zčásti převzal od svého pařížského učitele. Zároveň se však v jeho dílech již ozývá kubistická inspirace (Busta Antonína Matějčka, Úzkost, Don Quijote, 1911, Hamlet, 1911), která záhy plně převážila (reliéf Koncert, 1912; Ženská hlava, 1912; Ležící žena, 1912-13; Cellista, 1912-13), kubismus také jako jeden z prvních evropských umělců převedl do sochařství. Kubistický byl rovněž návrh sochy Jana Žižky z Trocnova, podaný v soutěži o ztvárnění pražského Vítkova v letech 1912-13. Ve francouzském zajetí vytvářel pozoruhodné kubistické plastiky (Sedící, 1917), které z nedostatku vhodného materiálu sestavoval z neupraveného dřeva. Na posledních kubistických sochách, zobrazujících ženské hlavy, pracoval roku 1919. Jeho pozoruhodná Vlastní podobizna, polychromovaná plastika z následujícího léta, signalizovala změnu slohového názoru, obrat k sociálnímu civilismu. Ve 20. letech se tak věnuje objemově chápané plastice, jejíž realismus (s výraznými rysy primitivismu) umocňuje polychromie (Děvče se psem, 1920; Švadlenka, 1920; Návrat legií, 1921; Obchod, 1923; Soupeři). Krátce před náhlou smrtí lze v Gutfreundově díle sledovat návrat ke kubismu, poněkud přehodnocenému až do téměř abstraktního výrazu (Studie sedící ženy, 1927), který dostal organické formy ve Studii ležící ženy (1927). Přesto se k abstraktnímu výrazu nedobral. Obdobným způsobem zpracovával i monumentální úlohy, i když zde více podlehl soudobému módnímu neoklasicismu. Takové jsou jeho návrhy na výzdobu průčelí paláce Réunione Adriatica di Securitá v Praze (1924), ale i soudobé portréty, například Podobizna Emila Filly (1926). Vedle několika neuskutečněných návrhů je jeho další významnou veřejnou prací pomník Babičky v Ratibořickém údolí a sousoší Rodina.